Harry Potter a dávní mágové - V Doupěti

Když otevřel oči, měl všechno zahalené v jakémsi modrém oparu, který se rozprostíral všude kolem. Vystupovaly z něj tři postavy, které již dobře poznával.
„No konečně si nám otevřel oči,“ kývl ne něj otec.
„Chtěli bychom ti moc poděkovat za Franka a Alici,“ vybalila na něj Lily.
„Prosím tě, to byla maličkost.“
„Nikdy ničemu neříkej maličkost,“ pronesl Brumbál, „Právě z těch maličkostí se skládá život.“
„Tohle jsem už někde slyšel,“ řekl si pro sebe Harry.
„Ale to s tím, že si je poslal do Bradavic, bylo velmi chytré, Harry,“ ujal se slova Albus.
„Vždyť jsem neměl vlastně ani na vybranou.“
„Mohl si je přeci nechat bojovat,“ rýpnul si James.
„Ty bys je nechal?“
„Ne.“
„Tak vidíš. Nemohl jsem to udělat, protože to co Frank předvedl s mým polštářem, budiž mu země lehká, opravdu nebylo přivolávací kouzlo.“
„Kdyby si viděl otcův výraz, když se peří rozlétlo po pokoji…“
„Tak jsem se trochu zasmál. To je toho.“
„Tomu říkáš trochu?“
„Jo.“
„Takhle si vypadal naposledy ještě v Bradavicích, když jste se Siriem provedli něco Filchovi.“
„A tobě to strašně vadí, Lil.“
„Mohli byste se přestat hádat?“
„My se nehádáme,“ vyvracel James, „Nebo snad jo?“
„Ne,“ přitakala Lily.
„Dobře… tak když se nehádáte, mohli by jste mi vysvětlit jednu věc. Proč pokaždé, když dělám něco důležitého a podstatného, se odmáznu na podlahu?“ zeptal se hned Harry.
„Jak to myslíš?“
„No… když jsem byl u Munga, tak můj čas vypršel v okamžik, kdy jsem uzdravil Franka. A teď když jsem bojoval s Voldym, tak jsem omdlel hned, jak se přemístil pryč.“
„No, Harry,“ ujal se slova Brumbál, „Myslím si, že by to mohlo být způsobeno tím, že Longbottomovi byli prakticky mrtvý a ta tvoje akce jim vlastně zachránila život. A co se týče Voldemorta, musíme uznat, že si bojoval skvěle.“
„To je pravda. Jenom jsem se divila s jakou lehkostí si dokázal čelit Cruciatu,“ pochválila syna Lily.
„Díky. Ale to tady Albus,“ přesměroval Harry rozhovor na někoho jiného.
„Já?“
„Ty. Jednou si mi říkal, že bolest je jen psychická záležitost a já jsem se toho držel.“
„Tak to už je jasný,“ oznámil James.
„A co je jasný, tati?“
„Tenhle způsob vzdorování Cruciatu je jeden z nejúčinnějších, ne-li dokonce nejúčinnější, ale…“
„Ale co,“ přerušil ho nedočkavě syn.
„Je také nejvíce vysilující. A pokud vím, tak si stejným způsobem vzdoroval ten večer už jednou.“
„To jo no. Měl bych ale jednu otázku.“
„Tak se ptej,“ vyzvala ho Lily.
„Proč jsem cítil takovou divnou křeč? Od Belatrix vůbec, ale jak se k ní přidal ten druhý Smrtijed, tak jsem se, aniž bych chtěl, celý rozklepal a u Voldemorta to přišlo hned.“
„To je důkaz toho, že tvé tělo s tím bojuje, ale i toho, že prohrává,“ konstatoval bývalý bradavický ředitel.
„Sám přece víš, že Voldemort je kouzelník za prvé jeden z nejmocnějších kouzelníků a taky tu kletbu používá asi nejčastěji a tím pádem s ní má již nějaké zkušenosti.“
„Takže čím mocnější čaroděj, tím je možnost, že se tahle křeč dostaví větší?“
„Dalo by se to taky tak povědět.“
„Tak jsme si hezky pokecali a teď by jsme měli udělat to, proč tu jsme,“ zakončil James.
„Počkej. Ty nejsi rád, že s vámi můžu normálně mluvit?“ divil se Harry.
„Jsem. Ale Ginny už na tebe čeká.“
„Tak by si počkala ještě nějaký ten pátek,“ oponoval mladý Potter.
Než se však dočkal odpovědi nebo nějaké narážky, byl vtažen zpět do těla a tím se vrátil zpět mezi živé.
„… jsme se bavili už včera, předevčírem a ještě předtím.“
„A budeme se bavit do té doby než se probudí, Rone. Pokud ho chceš obdivovat, tak prosím, ale já z něj mám docela strach.“
„Ale, Hermi, proč by si z něj měla mít strach?“
„Ty jsi v tu chvíli byl omráčený. Ty si neviděl, jak bez mrknutí oka zabil ty Smrtijedy.“
„To si mi už říkala, ale nesmíš zapomenout na to, že zachránil Ginny a za to mu budu jak já, tak i celá naše rodina do smrti vděčný.“
„Nemůžeš to srovnávat s tím, kolik tam zabil lidí.“
„To je pravda. Měl jsem jich zabít víc,“ zapojil se Harry.
Když otevřel oči, utkvěly mu na jeho dvou spolužácích, kteří se sice hádali, ale bylo na nich vidět, že i kdyby na sebe vytáhli hůlky, tak by si nemohli nic udělat.
„Konečně,“ řekla Hermiona a skočila mu kole krku.
„Rád vidím, kamaráde, že si už zase v pořádku,“ připomněl se Ron.
„Kde to jsem?“
„V Doupěti.,“ dostalo se mu od Rona bleskové odpovědi.
„V Doupěti?“
„Jo.“
„Nějak to tu nepoznávám.“
„To se ti ani nedivím. Remus musel předělat celé patro, protože tu dělal prý nějaký hodně důležitý úpravy. Všechny pokoje jsou tudíž začarovány stejně jako třeba stan, ve kterém jsme spali na mistrovství,“ osvětlil situaci Ron.
„Budiž. Ale stejně mi připadá, že jsem v tomhle pokoji nikdy nebyl.“
„Jsi totiž v našem pokoji,“ řekla Hermiona.
„Tak oni vám už dali společný pokoj, jo? A to se nestydíte, že jste vyšoupli Ginny?“ rýpnul si Harry.
Po pokoji se rozprostřelo asi půl minutové ticho, které přerušila červenající se Hermiona: „To si špatně pochopil, Harry. To není pokoj můj a Rona, ale můj a Ginny.“
„To je pravda,“ přitakal rychle zrzek a jeho barva obličeje byla stejná, jak toho materiálu vedle něj, „Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?“
„A proč tu tedy není Ginny, když je to její pokoj?“
„Ona tu byla pořád. Celý ty dny v kuse. Skoro nejedla…“
„Cože? Celý ty dny?“ zarazil se Harry, „Jak jsem tu vlastně dlouho?“
„Dneska to je čtvrtý dne,“ oznámil Ron.
„Takže já tu ležím jako lemra celý čtyři dny?“
„Jo.“
„A to jako Ginny celou dobu vůbec nejedla?“
„Jedla. Ale dost symbolicky,“ konstatovala Hermiona.
Jakmile to dořekla, otevřely se dveře a v nich stále menší postava s dlouhými rudými vlasy a hlavně plnou pusou všemožného jídla, přičemž v dlaních držela několik toastů, aby snad mohla pohotově doplnit zásoby. Její pohled spočinul hned na Harrym. Něco zamumlala, ale přes plnou pusu jí bylo těžko rozumět, pustila z rukou toasty a hned mu skočila kolem krku.
„Taky rád vidím, že si pořádku,“ pozdravil ji pobaveně chlapec.
„Hak dlho uch e vhuru?“ zahuhňala Ginny.
„Cože?“
„Chvíli,“ oznámila Hermiona za svého „tupého“ přítele.
„A to jste pro mě nemohli přijít hned,“ zpražila je zrzka.
„Mě snad do toho zapojit nechceš,“ ohradil se Harry.
„Tebe ne.“
„To bych prosil.“
„Víš. My jsme tě nechtěli rušit,“ začal s vysvětlováním Ron.
„Rušit?“
„Tak nějak. Bylo to poprvé, co sis strčila něco pořádného do pusy od doby, co sem Harryho přinesli,“ vysvětlila Hermiona, „Tak jsme tě hold nerušili.“
„Vidíš, Harry? Nepřerazil bys je?“ zavtipkovala Ginny.
„To záleží na tobě. Já jsem se teprve před chvílí probudil.“
„Já teda rozhodně,“ doplnila se zrzka.
„A když už jsme u toho, že jsem se před chvílí probudil. O čem jste si povídali?“
„To není důležitý,“ vyhrkla rychle Hermiona.
„Tak důležitý to asi bude, jinak by ses to nepokoušela tak děsně nenápadně zamluvit.“
„Ale vážně. To nebylo nic, co by ti stálo za to, abys to slyšel znova.“
„Druhá chyba. Vždycky si tak děsně starostlivá, když lžeš. Tak to vybalte.“
„Víš, my jsme si povídali o…“
„O tom, jak jsem vám zachránil krk. Ano, to jsem slyšel, ale nevím, co byl začátek.“
„Když si nás slyšel, tak proč chceš, abych ti to říkala znovu?“ zvýšila hlas Hermiona.
„Protože si roztomilá, když se zlobíš.“
Ihned poté dostal od Ginny důrazný „loket“ do žeber.
„Tady Hermiona se mi pokoušela vysvětlit, že z tebe má tak nějak strach,“ bavil se Ron.
„To není pravda. Já jsem říkala, že se mi to tvoje chování zdá divný.“
„Ale já jsem taky slyšel to, co říkal Ron,“ přiklonil se na kamarádovu stranu Harry.
„Hm,“ kývla dívka.
„Hermi, ty víš, že bych tobě ani nikomu z vás nikdy neublížil. Tak nechápu, proč bys se mě měla bát. Bát by se mě měla spíš ta druhá strana,“ chlácholil Harry.
„Ale to tvoje chování. Jak si bez sebemenšího slitování zabil ty Smrtijedy, mučil Lestrangeovou. Viděla jsem ti na očích takovou zlost, kterou jsem tam nikdy neviděla…“
„Toho si nevšímej.“
„Jak si toho nemám všímat, když si zabil ty dva Smrtijedy? Musíš se kontrolovat Harry. Nesmíš dovolit, aby se to opakovalo.“
„Ale proč ne? Pochop, že pokud bych je jenom spoutal, tak si pro ně za nějakou doby Voldy přijde do Azkabanu a já se s nimi budu moc klidně potkat znovu. Nehledě na to, že pokud by někoho z vás zabili, tak bych si to vyčítal do konce života. Když je zabiji, tak se s nimi v bitvě určitě už nepotkám a nehledě na to, že aspoň trochu snížím procento toho, že se vám něco stane.“
„Možná že jo, možná že ne. Kvůli tomuhle názoru zemřelo už minimálně pět lidí.“
„Popravdě jsem jich zabil už sedmnáct. Plus, mínus.“
Hermiona s Ronem na něj vykulily oči, ale Ginny se na rtech usadil, dalo by se nazvat, vítězný úsměv.
„Co… co... cože?“ vykoktala Hermiona.
„To nemyslíš vážně?“ řekl Ron.
„Myslím. Smrtelně,“ zamítl Harry všechny diskuze na téma, že si vymýšlí.
„To nemůže být pravda.“
„Ujišťuji tě, Hermi, že je.“
„Sedmnáct?“
„Jo.“
„Ale vždyť… to je… za to bys mohl jít okamžitě na doživotí do Azkabanu.“
„Teoreticky.“
„Jak teoreticky?“ vybuchla Hermiona.
„Chtěl bych vidět toho, kdo by mě poslal do Azkabanu za zabití Smrtijeda v sebeobraně.“
„Takže ty si myslíš, že můžeš zabíjet lidi na počkání?“
„Nikdy jsem nezabil žádného člověka. Smrtijedy jo.“
„A to podle tebe nejsou lidi?“
„Ne.“
„A co tedy?“
„Zvířata. Zvířata, který loví a zabíjí lidi na počkání.“
„A co si myslíš, že děláš ty?“
„Já jsem ten jazýček na vahách, který loví a zabijí zvířata.“
„Ty si ze mě děláš jenom blázny. Tohle nejsi ty. Pravý Harry by tohle nikdy neřekl.“
„Věř mi, že jsem to já. Ale konečně jsem otevřel oči. Každý mě celých těch prašivých sedmnáct let učil, že nesmím zabíjet Smrtijedy. Že je musím nechat odevzdat do Azkabanu, kde si pro ně Voldy zase za čas přijde. A teď? Když vidím, jak můžu tenhle problém vyřešit, chci překonat všechny ty řeči o tom, že Smrtijedi musí sedět ve vězení. Přál bych každýmu, kdo si myslí, že jsem blázen, aby se setkal s někým, koho do ty prašivý kobky poslal v boji, a musel ho přemoct ještě jednou a vědět, že pokud se tam vrátí, bude jenom otázkou času, kdy proti sobě stanou znovu. Vidíš a já tenhle problém vyřešil.“
„Takže je budeš zabíjet?“
„Jo.“
„Sakra, Harry, pochop, že i když schovávají svůj obličej za maskou a mají na předloktí znamení zla, tak to jsou v mnoha případech milující rodiče…“
„Ano. Milující rodiče, kteří zabijí jiné milující rodiče.“
„Nepřerušuj mě. Prostě jsem tím myslela, že i když stojí na opačné straně, tak pořád to jsou lidé, a proto bychom se k nim také tak měli chovat.“
„Hele, Hermi, nepokoušej se mě převychovat. Ale až budeš potřetí bojovat s jedním a tím samým Smrtijedem jenom proto, že si ho poslala do Azkabanu, tak pochopíš, proč to dělám.“
„To se pleteš.“
„Možná,“ konstatoval Harry
„Ne možná. Určitě. Já totiž nechci nikoho zabít,“ zamítla rezolutně Hermiona.
„To si ale protiřečíš.“
„Proč?“
„Jenom si to vezmi. Budeš bojovat s nějakým Smrtijedem, přemůžeš ho, ale nezabiješ. Přičemž kdybys ho zabila hned, tak bys mohla pomoct ostatním, ale budiž. Onen Smrtijed se dostane do vězení, z kterého ho za několik dní Voldík dostane. A až bude poslán na nějakou další misi, tak třeba vyvraždí celou rodinu. A to jenom kvůli tomu, že tys ho nechtěla zabít.“
„To, co říkáš, je blbost,“ hádala se Hermiona.
„Není. Tohle se stává dnes a denně.“
„Takže podle tebe musíme Smrtijedy zabíjet?“
„Tak nějak.“
„V čem se potom budeme od nich lišit?“
„Budeme se lišit v tom, že mi budeme likvidovat ty, co likvidují mudly a pro ně jaksi podřadné kouzelníky, takže vlastně takový trestní komando s vlastním soudem.“
„Já tě nechápu. Jak můžeš tak lhostejně mluvit o zabíjení lidí.“
„Kolikrát ti mám, Hermi, říkat, že žádného člověka jsem nikdy nezabil.“
„Jo promiň,“ konstatovala ironicky, „Ty zabíjíš Smrtijedy, viď?“
„Tak nějak.“
„A v čem se od nich lišíš?“
„Cos to řekla?“ vylétl Harry energicky z postele.
„No… Ptala jsem se tě, v čem se lišíš od Smrtijedů?“ opakovala trochu rozpačitě Hermiona.
„Takže ty tím chceš říct, že jsem jako Smrtijed?“ přiblížil Harry svůj obličej k jejímu asi na pět čísel.
„Myslela jsem tím, že to tvoje chování…“
„Už nikdy mi neříkej, že jsem jako Smrtijed,“ šeptl tak, aby to slyšeli jen oni dva.
„Harry, já jsem to tak ale…“
„Nikdy mě nenazývej Smrtitijedem,“ křikl jí důrazně do tváře, „Frankovi jsem to řekl taky a jeho jedinou klikou bylo, že zasáhla Ginny. Jinak bych ho vrátil do původního stavu.“
Hermiona se mu podívala do těch zelených očí, které jí i přes mnohé zakazování, dokázaly vždy okouzlit. Nebyla v nich však ta pověstná jiskra, ale sršel z nich hněv a zloba. Dva kroky od něj odstoupila, napřáhla se a vrazila mu jednu pěknou facku. Jakmile odezněl zvuk úderu, rozšířily se jí oči hrůzou. Harryho hůlka se začala mírně hýbat na nočním stolku a i jejímu majiteli začala pravačka dělat stejný pohyb. Hermiona jen vykřikla zděšením a vyběhla z pokoje. Ron se na něj podíval jako na velmi špinavé boty a následoval svou dívku.
„Co to bylo?“ trhl sebou Harry.
„To?“ optala se Ginny a ukázala ke dveřím.
„Jo. Co to do nich vlítlo?“
„Nevím, co to do nich vlítlo, ale ty si tu teď vyhrožoval Hermioně šestnácti lety pobytu u Munga v pokoji Longbottomových,“ ozřejmila zrzka situaci.
„Cože?“
„Já myslím, že jsem to řekla dost srozumitelně.“
„To jo, ale vždyť víš, že já bych nic…“
„Tak mi to nějak vysvětli,“ vyzvala ho Ginny a potutelně se usmála.
„Ale já si nic nepamatuji. Vím, že jsem se tak nějak bavil s Hermionou a najednou mám okno. Pak si pamatuji, že Ron za sebou prásknul dveřmi.“
„Věříš mi doufám,“ dodal rychle, když pohlédl na dívku na pelesti.
„Já jo, ale otázka spočívá spíš v tom, jak to přijmou Ron s Hermionou.“
„Jak by to přijali? Jednoduše jim to vysvětlím.“
„To asi nepůjde tak jednoduše.“
„A proč by nemělo?“ vyzvídal mladý Potter.
„Protože ti Hermiona vrazila facku…“
„Cože? Ona mi vrazila facku?“
„Jo a máš od ní pěkně rudou tvář a nepřerušuj mě.“
„Promiň.“
„Pak se ti začala klepat hůlka i ruka a ona zřejmě usoudila, že chceš začít s tím, cos jí slíbil.“
„To snad ne?“
„Ale jo. Přesně tak to bylo.“
„To je nemožný,“ hádal se Harry, „Já bych nikdy…“
„Nikdy neříkej nikdy. Spíš mi vysvětli, co hodláš teď udělat?“ zajímala se Ginny.
„Co bych měl dělat. Hádám, že teď budou u Rona v pokoji, tak tam zajdu a pokusím se to nějak vysvětlit.“
Jakmile to dořekl, začala se Ginny smát na celý barák.
„Co je tady k smíchu?“ nechápal Harry.
„Jenom jsem si představovala, jak na to bude asi reagovat Ron.“
„Já doufám, že to přijme celkem v pohodě.“
„Tak na to ani nemysli,“ zamítla zrzka, „Nepamatuješ si, jak dlouho mu trvalo, než pochopil ten tvůj první výstup?“
„Aha. Tak to bude asi problém,“ konstatoval Harry.
„To bude. Musel bys Hermionu odchytit někde, kde bude sama.“
„Ale kde? Pokud je pravda to, co mi říkáš. Ne že bych ti nevěřil,“ dodal bleskurychle, když si všimnul Ginnina ublíženého obličeje, „Tak Ron teď bude pořád s ní.“
„S tím musíš počítat. Jenom si představ, jak bys reagoval ty, kdyby v tvé pozici byl Ron.“
„Co bych udělal já? No asi bych na něj poslal nějaký kouzlo, než by stačil cokoliv udělat. Ale Ron na tohle asi moc není, co?“
„Evidentně ne. Musíš ale brát v potaz, že pokud by tě někde našel s Hermionou samotného, tak by mu asi vytekly nervy.“
„Jedině,“ napadlo Harryho, „Jedině že bys Rona nějak zaměstnala.“
„Hele. Mě do toho netahej,“ odmítla Ginny.
„Ani když tě o to já požádám?“ udělal na ní mladík psí oči.
„Tenhle pohled nezkoušej.“
„Proč?“
„Protože potom ti kývnu na všechno.“
Harry se ale tvářil pořád stejně. Kdyby jste teď vedle něj dali smutného psa, nepoznali by jste rozdíl.
„Tak dobře,“ řekla pobaveně Ginny, „A co bych podle tebe měla udělat?“
„Stačí když Rona zabavíš na takových deset minut, třeba mu řekni, že Bradavice zůstanou zavřené, nebo že kvůli bezpečnosti do pádu Voldemorta ruší všechny famfrpálové zápasy. Já nevím, prostě si něco vymysli.“
„A co za to?“
„Já tě žádám. Netušil jsem, že za to budeš něco chtít,“ řekl smutně Harry, uvelebil se na posteli a opřel se zády o zeď.
Než se však stačil třeba jen párkrát nadechnout, už mu Ginny seděla obkročmo na klíně.
„Tak ty bys chtěl vědět, co bych uvítala?“
„Jo,“ odpověděl Harry, ale její požadavek již byl naprosto jistý.
„Dobře… Takže bychom mohli začít třeba tímhle,“ oznámila zrzka a jemně ho políbila.
Za zlomek sekundy se od ní Harry odtrhl: „Takže tohle bychom měli. Co byste chtěla dál?“
Nenechal jí ani odpovědět, protože jakmile dořekl trochu stupidní a zbytečnou otázku, už kroužil svými rty kolem těch její. Chtěl si ji pěkně připravit. Tohle byl, dalo by se říct, jediný nenásilný způsob, který ho napadl. Takhle si s ní hrál pěknou chvíli a užíval si toho, že Ginny se celá chvěje vzrušením. Pak náhle, jako blesk z čistého nebe, vnikl svým jazykem do jejich úst. Nastala bitva těl, shodná snad jen s bitvou o Geonosis (pozn. autora: Star wars - Episode II. Attack of the clons). Harry nechával své ruce zkoumat tělo své dívky a to samé dělala ona s tím jeho. Jako první se osmělila Ginny a začala svou drobnou ručku posouvat z Harryho hrudníku níž a níž, až k pásku na jeho kalhotách.
„Děcka, oběd,“ rozezněl se hlas paní Weasleyové.
„Skvělý, mami, to sis nemohla vybrat lepší dobu,“ utrousil sarkasticky Ginny.
Seskočila Harrymu z klína a odcupitala ke dveřím.
„Ty nepůjdeš?“ obrátila se ještě na mladého Pottera.
„To víš že jo, ale ležím tu čtyři dny jako lemra, tak bych si měl jít dát nejdřív sprchu.“
„To se nedá popřít,“ konstatovala zrzka.
„A propos,“ zastavil ji ještě Harry, „Nevíš náhodou, kam mi dali kufr?“
Ginny ukázala někam vedle dveří. Když se tam podíval, musel se plácnout do čela, protože jeho kufr tam byl všem pěkně na očích. Přivolal si hůlku, otevřel kouzlem kufr a stejným způsobem si tam vybral nějaké oblečení. Pak ho opět zavřel.
„Budeš muset ale trochu přichvátnout, mamka nemá ráda, když někdo na oběd nechodí včas. Ale vzhledem k situaci by ti to mohla prominout,“ upozornila Ginny a zamířila po schodech dolů.
Harry nechal své kroky směřovat do koupelny. Když dorazil ke dveřím, pohybem hůlky je otevřel a vešel dovnitř.
„Ty vole, to si nemohl udělat postaru? - Proč? Jsem kouzelník, tak proč bych to dělal po mudlovsku?“
Koupelna se ani v tom nejmenším nedala srovnat s tou „jeho“ komfortní na Ústředí. Byla tak maximálně dva na dva, obložená narůžovělými kachličkami, které na první pohled vypadaly velice lacině.
„No počkej. Co to je? - Tohle? - Jo. - No vypadá to jako vana, ale zároveň se jí to moc nepodobá.“
Bylo tomu tak. Vana, tedy pokud se to dalo nazvat vanou, vypadala, že snad zažila jak první, tak i druhou světovou válku. Jestli někdy, jako že určitě, ale chtělo to hodně namáhání na zjištění, byla vyrobena ze smaltu, tak teď tímto dojmem nebudila ani náhodou. Umyvadlo bylo velmi opráskané a budilo dojmem, že všechny ty strasti chudinky vaničky se odrazily i na chudáčku umyvadlu. Nad tímto, ehm, bylo zavěšené zrcadlo, které… No škoda povídat. Musí stačit, že evidentně nevyhlíželo zachovalým dojmem.
„Ježíši, jak v tomhle může někdo žít,“ ulevil si Harry.
Svlékl se, oblečení nechal válet na podlaze se slovy: „Díky bohu, že je nebudu muset už nikdy mít na sobě.“
S tichou kletbičkou, chtě nechtě a mnoha dalšími věcmi vstoupil do vany. Radši si tam nesedal a sprchoval se ve stoje. Vykouzlil si umělou zástěnu,aby snad nenastříkal vodu na podlahu. Nehodlal tam zůstat déle než bude nezbytně nutné, a proto již za několik minut byl hotov. Použité oblečení nechal jedním pohybem hůlky zmizet neznámo kam, utřel své tělo do jednoho z ručníků, které čistě náhodou vypadaly opravdu dobře a převlékl se do něčeho, co jaksi vypadalo trochu víc k světu. Nabízí se otázka, jestli vytahanému oblečení po teď již zesnulém bratranci Dudleym se dá nazývat k světu, ale při první příležitosti měl v úmyslu navštívit Příčnou ulici a tam si změnit jeho „vozový park“. Prohrábl si rukou vlasy a vydal se na oběd. Ihned ho do nosu uhodila vůně pečeného kuřete. Dalo by se říct, že po čuchu sešel do přízemí a usedl k již připravenému talíři přímo vedle Rema a Ginny.
„Dobrou chuť,“ popřál ostatním a ihned se pustil do jídla.
„Dobrou,“ odpovědělo mu několika hlasné zahučení.
Když se natahoval pro jedny obzvláště vysoká kuřecí prsíčka, utkvěl mu zrak na Hermioně, která seděla od jeho místa co nejdál a prohlížela si ho s extrémní hrůzou v očích. Takovou ji ještě neznal. Pamatoval si ji jako naprosto vyrovnanou dívku, která svými výroky dokázala dodat odvahu komukoliv. Teď se však krčila na nejodlehlejším místě u stolu.
„Tohle jsem asi přehnal,“ utrousil si pod vousy.
Pak nad svým chováním jen zakroutil hlavou a natáhl se pro ta již zmiňovaná krásná prsíčka a vedle nich hodil plnou sběračku bramborové kaše.
„No sice kombinace jako kráva, ale proč ne,“ zkritizoval Harry a pustil se do toho.
Nikdo při obědě toho moc nenamluvil. I naprostý tupec by dokázal vycítit rostoucí stres ve vzduchu, který by jakoby čekal až někomu rupnou nervy. Chutnalo to nad očekávání výborně. Netušil jaká byla paní Weasleyová čarodějka, ale kuchařka byla opravdu skvělá.
„Tak teď bych si dal pivíčko,“ pronesl, když dojedl poslední sousto.
To přilákalo až neobvyklou pozornost.
„Co? Řekl jsem snad něco špatně?“
„Promiň, že se ptám tak hloupě, ale co je to pivo?“ zvedl obočí Remus.
„Aha... Dobře. Pivo je jedno z nejoblíbenějších mudlovských alkoholických nápojů. Je velmi rozšířené ve střední a východní Evropě,“ vysvětlil Harry, „Mám pravdu, Hermi?“
„Co?“ vyhrkla zamyšleně dívka.
„Mluví se tady o pivu.“
„O pivu?“
„Jo. O pivu. Říkal jsem, že je to jedno z nejrozšířenějších mudlovských pití.“
„Jo, to je pravda. A nejvíc je rozšířený ve východní a střední Evropě.“
„Tys ho někdy měla?“ netušil Ron.
„Já jsem z mudlovské rodiny, Rone. Samozřejmě, že jsem ho měla. A asi nejlepší je…“
„Český,“ přerušil ji Harry, ale řekl to velice zasněně.
„Aspoň tohle se říká.“
„A kde ses o něm dozvěděl ty, Harry?“ obrátil se na něj Remus.
„No… Strýc měl vždycky pár beden ve sklepě, ještě s vynikajícím francouzkým koňáčkem.“
„Co tak zasněně?“ zapojila se Ginny.
„Kdybys to ochutnala. Když vezmeš do ruky ten orosený půllitr, nasaješ tu krásnou vůni a pak si dáš pár pořádných doušků,“ vychutnával si tu představu mladý Potter, „To se nedá popsat. To musíš zažít.“
„Bylo to opravdu výborné, paní Weasleyová,“ oznámila Hermiona, zvedla se od stolu a rázovala si to do patra.
„Já jdu s tebou,“ doplnil ji hned Ron a následoval její příklad.
„A já půjdu taky. Bylo to fakt skvělý, mami,“ řekla Ginny a významně dloubla do Harryho.
„Tak a já si musím jít něco zařídit. Opravdu se ten oběd povedl,“ konstatoval mladík a nechal se unášet do Ronova pokoje.
Když už byl jen několik schodů od patra, zaslechl Ginnin hlas: „No to snad ne. Rone, pojď ke mně na chvíli. Tohle se ti opravdu nebude líbit.“
Hned poté se rozrazily dveře Ronova pokoje, z nich vylétl jejich majitel a zapadl do pokoje své sestry
„Je to tak důl…“
Zbytek už Harry skrz zavřené dveře neslyšel. Tohle byla jeho chvíle. Potichu se přikradl k pokoji, který ještě minulý rok byl z části jeho a vzal za kliku. Dveře však byly zamčené.
„Kdo je?“ zazněl zevnitř nesmělý hlásek.
„To jsem já, Hermi. Musím s tebou mluvit,“ šeptl Harry a netrpělivě čekal na odpověď.
„Jdi pryč, Harry.“
„Já s tebou ale opravdu musím mluvit.“
„Ale já s tebou ne.“
„Jak chceš,“ zakončil mladík.
Z kapsy velmi vytahaných kalhot vytáhl hůlku a pomocí neverbálního Alohomora si otevřel dveře.
Jakmile je za sebou zavřel, ozvala se Hermiona: „Nepřibližuj se.“
„Já ti nic neudělám,“ bránil se Harry.
„To si říkal taky a pak si na mě vyjel.“
„Tak mě to nech aspoň vysvětlit,“ pokoušel se udržet konverzaci Potter.
„Dobře… Ale hůlku nech tam kde si,“ řekla neklidně dívka a namířila na něj svou.
Vyzývaný znechuceně položil hůlku na podlahu a vydal se k její posteli.
„Na tu druhou,“ nasměrovala ho Hermiona.
Harry ale na její výzvu nebral ohled a posadil se k ní.
„Já jsem řekla na druhou postel?“ zvýšila trochu dívka hlas, který se jí ale nevýslovně třásl.
„Radši bych ublížil sobě než tobě. To snad víš,“ upozornil ji nově přísedící.
„Já… já se… já se v tobě nevyznám. Jednu chvíli říkáš, že bys nám nemohl ublížit a najednou mi vyhrožuješ Cruciatem.“
„Já sám nevím. Stalo se mi to už podruhé. Jednou když jsem na Ústředí a teď tady. Neumím si to sám logicky vysvětlit.“
„Nevím, jestli ti tohle můžu vůbec věřit.“
„Tak to uděláme jinak,“ oznámil Harry a nabodl se na její hůlku.
„Co to… co to děláš, Harry.“
„Dávám ti možnost volby.“
„Jak možnost volby?“ divila se Hermiona.
„Jednoduše. Teď si se mnou dělej, co budeš chtít. Pokud mi budeš chtít nějak ublížit, tak stačí říct jedno slovo. Přísahám bohu, že se nebudu bránit. Nebudu tomu vlastně vůbec čelit. Nechám kletbu úplně působit.“
„Harry, já nemůžu,“ oznámila plačtivě.
„Jak nemůžeš? Prostě řekni to slovo.“
„Ale já… prostě nemůžu.“
„Řekni to,“ zařval na ní z plných plic.
„Cru… cru… cruci… Já ti prostě nedokážu ublížit. Tobě ne,“ rozvzlykala se naplno.
„Ale no tak. Vždyť se nic nestalo. Aspoň víš, jak těžký je ublížit někomu blízkému,“ objal a konejšil tu hromádku naštěstí Harry.
„Promiň, a… ale já jsem… já jsem prostě nemohla.“
„Ale prosím tě, za co by ses ty mně měla omlouvat. Za to, žes mě nechtěla mučit? Proto se mi chceš omluvit? Byl bych blázen, kdybych takovou omluvu přijal.“
„Já jsem myslela, že… že si to po mě chtěl?“
„Samozřejmě, že jsem to po tobě chtěl. A už jsem ti taky řekl, proč jsem to chtěl.“
„Abych si zkusila, jak je těžký ublížit někomu, koho máme rádi,“ doplnila ho Hermiona.
„Ne tak doslova, ale svým způsobem je to tak. Nejsem tu ovšem proto, abych tě učil, jak si vážit toho, že máš někoho, na koho se můžeš spolehnout. Někoho, na kom ti záleží. Prostě někoho, kdo je pro tebe oporou, ale proto, že já jsem se ti chtěl omluvit.“
Hermiona si ho změřila pohledem „tak to tě bude stát hodně hošánku“.
„Možná si myslíš, že to, že bych radši ublížil sobě než tobě, je jenom fráze, kterou používám vždycky, když si tě chci udobřit, ale není to tak. A sama to víš.“
„Jak to myslíš, že sama to vím?“
„Jenom si vzpomeň, jak to bylo na Ústředí, když jsem přišel pro tebe a Rona. Pamatuješ si?“
„Ano,“ odpověděla Hermiona s pohledem upřeným někam za Harryho, ale zároveň do minulosti.
„Kvůli tobě jsem zabil toho Smrtijeda, který tě tam mučil. Kvůli tobě jsem se nechal mučit ještě víc, jenom abys ty byla v pořádku. Jenom proto, že radši ublížím sobě než tobě. Nevím, jestli to pochopíš teď nebo někdy později, ale jednou určitě. A to bude ta chvíle, na kterou budu čekat. Ta chvíle, kdy mi odpustíš.“
Jakmile to dořekl, sklopil hlavu jako malý školák a čekal na konečný verdikt. Chvíli, kterou přerušoval jen Hermionin rychlý a nevyrovnaný dech a zřejmě prožívala velký vnitřní boj.
„Tak co, chlape. Co myslíš vyjde to nebo ne? - Musím říct, že ses fakt vytáhl. Tohle sis připravoval dopředu nebo si jí to tu vystřihl z patra? - Proč si myslíš, že jsem si to připravoval? - Protože vždycky ti omluvy dělaly děsný problémy, ale tohle bylo perfektní. - To víš, že jsem si to tu dal z patra. - Tak to si king, ty vole. - Já vím.“
Jeho rozjímání mu přetrhla Hermionina jemná ručka, která mu zvedla hlavu.
„Chápu tě, Harry. Chápu, cos pro mě udělal a jsem ti za to neskonale vděčná,“ oznámila sametovým hlasem, který se ani v nejmenším nepodobal jejímu minulému.
Poté si ho lehce přitáhla k sobě a přitiskla své rty na jeho. Nejdřív lehce a nesměle, jako by si ho snad oťukávala, jestli smí. Po chvíli ale Harry otevřel lehce ústa a ona do nich mohla proniknou. Nelíbali se jako zamilovaní, ale s jistým druhem respektu jeden k druhému. Nebyl to žádný jazykový tanec. Jen ochutnávaly své možnosti a snad i schopnosti. Nenechávali se vyprovokovat k ničemu co by mohlo… Náhle se ale Harry možná až nevybíravým způsobem odtrhl.
„Hermi, tohle nemůžeme dělat. Já mám Ginny a ty Rona. Tohle by nešlo. Nehledě na základní pravidlo. Nikdy si nezačneš s holkou svého kamaráda.“
„Promiň, Harry. Já… nevím, co to do mě vlítlo.
„Ne… Já se omlouvám, nechal jsem se unést.“
„Ty se nemáš za co omlouvat, byla to moje vina.“
„Nemáš pravdu. Byla to moje chyba.“
„Dobře… Tak se dohodneme.“
„Jasně.“
„Bylo to tvoje vina.“
„Fajn… Cože? Tohle bylo od tebe dost hnusný, víš to?“
„Jo. Ale už si to přiznal.“
„Ty si strašná mrcha,“ řekl na oko naštvaně.
„Já? No dovol,“ urazila se stejným způsobem Hermiona.
„Jestli je tady a něco jí udělal, tak ať si mě nepřeje,“ zaslechli Ronův dost vytočený hlas.
A potom jen ránu, jak rozrazil dveře.
„Ustup od ní,“ křikl na Harryho.
„Jé ahoj, Rone, zrovna jsme o tobě mluvili.“
„To já o tobě taky. A teď od ní sakra ustup.“
„Rone, uklidni se,“ vložila se do sporu Hermiona.
„Neudělal ti nic?“ sedl si k ní na postel.
„Jo,“ připustila dívka.
„Ty jeden… Já věděl, že tě mám mít pořád na očích,“ obrátil se na Harryho a namířil mu na hrudník hůlkou.
„Rone, nebylo to ale tak, jak myslíš,“ pokoušela se ho nějak zklidnit Hermiona.
„Já tě varuji,“ začal Harry, „Zkusíš něco a já ti zaručuji, že ten, kdo na tom bude hůř, budeš ty. Tak radši dej pryč tu hůlku, protože v souboji proti mně nemáš šanci.“
„Rone, Harry, nechte toho sakra.“
„Nezmůžeš se na nic. Jenom ty tvoje kecy. A co bys mi jako chtěl udělat? Hm? Já jsem teď ten, kdo má situaci pod kontrolou. To ty sedíš na posteli bez hůlky. Ne já.“
„Řeknu ti to ještě jednou a naposledy. Dej dolu tu hůlku a uklidni se, protože pokud by došlo na souboj, tak nemáš šanci a ty to víš.“
„Rone, radši to udělej,“ vyzvala ho Hermiona.
„Cože? Já snad špatně slyším. Ty mi říkáš, abych poslechl? Tohohle?“
„Měl si příležitost. Ale abys věděl, že jsem kamarád, tak teď vstanu z postele, dojdu si pro hůlku, schovám ji do kapsy a pak odejdu do kuchyně a nechám vás, abyste si to tu vyříkali. A potom můžeme pokračovat, ale až budeš zase klidný,“ zakončil Harry.
A jak řekl, tak udělal. Nedbal na Ronovu vztyčenou zbraň a vydal se pro svojí hůlku.
„Nepřibližuj se k ní,“ vyzval ho sok.
Ale Harry si pořád šel dál.
„Říkám ti, aby ses zastavil.“
Harry pořád nic.
„Impedimenta.“
Harry, který však byl již z bitev se Smrtijedy zvyklí na cokoliv, tudíž i na nefér způsoby boje, čekal cokoliv. Než Ron stačil doříct zaklínadlo, bleskurychle si přičaroval hůlku a když se k němu kouzlo začalo blížit, jednoduše ho zničil. Ron na to koukal jenom s otevřenou pusou.
„Accio hůlka.“
A hůlka našeho tvrďáka Rona se najednou ocitla v Harryho ruce. Ten jí hodil někam za sebe a začal se věnovat soupeři. Pevně ho chytil za košili a dost brutálně s ním hodil o jednu ze skříní. Poté ho k ní přimáčkl a hůlku mu zapíchl pod bradu.
„Být Smrtijed, tak už jsi mrtvý.“
„Já jsem jenom bránil svojí holku, když tys…“
„Do prdele, já jí nic neudělal. Kdybys ji nechal domluvit, tak by ses dozvěděl, že jsem jí to tu všechno vysvětloval a na rozdíl od tebe to pochopila.“
Ron na něj koukal jako by spadl z Marsu.
„Pane bože, tady je někdo blbej,“ ulevil si Harry, „Tak se jí zeptej sám.“
„Her… Hermiono, je to pr… pravda?“ vysoukal ze sebe, protože se zapíchnutou hůlkou do krku se mluví dost špatně.
„Je to tak, Rone. Kdybys mě opravdu nechal domluvit, tak bych ti to hned řekla, ale tys tu hned začal šermovat s hůlkou a mířit na Harryho.“
Chvíli bylo ticho, které ale přerušilo zrzkovo svědomí: „Harry, promiň. Já… já jsem myslel, že si jí sem přišel ublížit. Nevím, jak mě napadlo si myslet, že bys byl něčeho takového schopný.“
„Konečně, že to milostpánovi došlo. Sakra, já bych za vás i dýchal, rozumíš? Dýchal. Myslel jsem, že mě znáš dost dobře, ale teď vidím, že jsem se šeredně splet,“ řekl Harry a odstoupil od Rona, „Útočit na někoho zezadu je ten největší důkaz zbabělosti a podlosti, který znám. Tohle si na měl nedovolil ani starej Malfoy. A proto pokud jsi čestný chlap, tak očekávám to, že se mi budeš chtít postavit čelem.“
Ihned poté zamířil, tak jak měl v plánu už předtím, do kuchyně.
Mezi dveřmi se ještě zastavil, přivolal si Ronovu hůlku, hodil mu jí zpět a utrousil jeho směrem: „Hrdino.“
„Proč si mi to hned neřekla?“ obrátil se na dívku Ron, jakmile zaklaply dveře.
„Já jsem se ti to snažila říct, ale copak si mě poslouchal?“
„Promiň. Víš, já jsem měl o tebe ostrach. Myslel jsem, že by ti mohl něco udělat. Viděla si ho přeci vedle v pokoji?“
„Jasně že viděla. Ale mě dal Harry jednoznačný důkaz toho, že by mně ublížit nemohl. Tobě ovšem tu možnost nedal a jak se na tebe koukám, tak u tebe by tu důvěru ztratil hned.“
„Počkej, o čem to vůbec mluvíš?“
„Jakmile si odešel, tak sem přišel Harry. Říkal mi něco v tom smyslu, že se omlouvá. Já jsem o tom zprvu nechtěla ani slyšet, ale pak mi dal důkaz, proti jakému nešlo nic namítat.“
„A to bylo co?“ dožadoval se odpovědi zrzek.
„Zapomněla jsem ti říct, že hned u dveří jsem ho vyzvala, aby tam nechal hůlku a on tak bez keců udělal.“
„Ale ten důkaz?“
„Já jsem na něj celou tu dobu mířila hůlkou, a tak udělal něco, co mi úplně vyrazilo dech.“
„Sakra a co to bylo?“
„Prostě se napíchl na mou hůlku a vyzval mě, abych ho začala mučit. Prý by se vůbec nebránil a ani by tomu nijak nevzdoroval.“
„A cos udělala ty?“
„Nic.“
„Nic?“
„Jo nic. Ono není tak lehký způsobit bolest někomu blízkému. Někomu na kom ti záleží. Křičel na mě, abych to udělala, ale ono to nešlo. Nemohla jsem mu ublížit.“
Tohle na Rona bylo očividně dost. Sesunul se na svou postel a upínal zrak na Hermionu, která už byla v daleko lepším stavu než před Harryho návštěvou.
„Já jsem ale takový blbec,“ přiznal Ron.
„Konečně sebekritika,“ rýpla si dívka.
„Moc vtipný. Radši mi poraď, co mám teď udělat.“
„Tak to je jenom na tobě. Ale určitě by ses mě Harrymu omluvit.“
„To vím taky, ale co myslel s tím, že pokud jsem čestný, tak očekává, že se mu postavím čelem?“ nechápal Ron.
„Tys tomu opravdu nerozuměl?“
„Ne. Proto se snad ptám.“
„Očekává, že prostě si to půjdete čestně vyříkat.“
„To se s ním mám jako rvát?“
„Ne, ale počítá, že na to použijete hůlky.“
„To… to já nemůžu, viděla si, co udělal s tím, když jsem ho napadnul,“ strachoval se zrzek.
„A to nezapomínej, že byl k tobě otočen zády a neměl v ruce hůlku,“ doplnila ho Hermiona.
„To je fakt. Vždyť ten mě roznese na kopytech,“ zauvažoval Ron.
„Asi jo. Ale nemyslíš, že na to má právo?“
„Právo?“
„Jo. Protože ty si sem vlítnul a začal si se ohánět hůlkou na někoho, kdo ji ani neměl. A ještě si ho napadl zákeřně zezadu. Takže ano. Právo na to má. A jak řekl, jestli máš v sobě aspoň trochu cti, tak to taky uděláš,“ zakončila proslov Hermiona.
„Tak dobře,“ řekl Ron a vydal se ke dveřím.
„Počkej…“
„Jestli mám dostat nakládačku, tak ať to mám rychle za sebou. Ale dělal jsem to, protože jsem měl o tebe strach,“ zabouchl za sebou dveře a Hermiona osaměla
Mezitím v kuchyni
Harry doslova seskočil ze schodů a štrádoval si to rovnou na zahradu, aby jak se říká, chytil nějakou barvu.
Když procházel kuchyní, zastavil ho Remus: „Harry, můžeš na chvíli? Jestli teda nemáš nějak na spěch.“
„Ne. V pohodě,“ přiznal Harry, „Co potřebuješ?“
„Chtěl bych si s tebou promluvit o tom, co se dělo na Ústředí.“
„Tak už je to tady. Ptej se,“ řekl znechuceně mladík a pohodlně se usadil na židli u stolu.
„Tak zaprvé bych ti chtěl říct, že ten tvůj souboj s Voldemortem byla fantazie. Držel si se hodně dlouho a ukázal si mu, že s tebou musí počítat jako se sobě rovným.“
„Díky. Tohle mi už říkal Albus s tátou.“
„Opravdu?“
„Jo. Při poslední Talentu. Doufám, že nikoho z vás nenapadlo něco říct Ronovi a Hermioně.“
„Ani v nejmenším. Vždyť jsme domluveni, že jim to řekneš sám, teda pokud budeš chtít. Tys jim to ještě neřekl?“
„Řekl jsem to jenom Ginny. Jinak nikomu.“
„Ale měl bys. Myslím, že mají právo to vědět.“
„Neboj. Já jim to řeknu, ale až to bude nezbytně nutný.“
„Co jste s nimi vlastně udělali, když jsem bojoval s Voldym?“
„Chtěli jít za tebou a, jak říkali, pomoc ti, ale to nikdo z nás nedovolil. Prostě, jak jste na sebe vyslali první kouzla, tak jsme je poslali letaxem sem.“
„Takže nic neviděli?“
„Absolutně nic.“
„A co Ginny? Ta se probrala kdy?“
„Ta přišla k sobě hned, jak ty si omdlel. Měl si vidět tu hrůzu, kterou měla v očích, když tě uviděla. Myslela si, že si mrtvý.“
„Ani se jí nedivím. To mě ale přivádí na myšlenku, jak jste se ke mně mohli dostat? Byla tam přeci ta zeď?“
„Byla, ale zmizela ve stejným okamžiku, ve kterým si ztratil vědomí. Přesně to samý se stalo už u Munga.“
„A co se stalo s Malfoyem a Lestrangeovou?“ sháněl se Harry po svých skalpech.
„No víš… Ty nějak utekli.“
„Cože? Tady na druhý straně je špatně slyšet. Mohl bys to zopakovat?“
„Říkal jsem, že nám vzali roha.“
„To je špatný vtip, ne?“
„Ani v nejmenším.“
„Takže vám vzali roha dva nejlepší Smrtijedi a můžeš mi vysvětlit, jak je to možný.“
„Stejný případ jako s tou zdí. Prostě ty kouzla, kterýma si je spoutal najednou zmizely. My jsme si jich ani moc nevšímali. Běželi jsme k tobě, ale najednou jsme slyšeli, jak se přemístili.“
„Měl jsem je zabít,“ konstatoval Harry.
„Co to povídáš?“
„Že jsem je měl zabít, když byla příležitost. Takhle se s nimi setkám ještě mockrát.“
„To ale není důvod k tomu, abys je zabíjel.“¨
„Hele, Reme, já se ti to pokusím vysvětlit. S Malfoyem a Lestrangeovou jsem se střetl už podruhé za poslední měsíc. A teď si vezmi, kolik oni za tu dobu museli povraždit mudlů. Teď jsem vůbec Denního věštce v ruce neměl, takže nemůžu říct, jestli se stalo něco vážného nebo ne. Ale i tak je to dost velký riziko, který si nemůžeme dovolit. A kdybych je zabil hned, tak bych tím ušetřil daleko víc jak kouzelníků, tak i mudlů.“
„No… Něco na tom je, ale mně se to moc nezamlouvá.“
„Já jsem ti to neřekl proto, aby se ti to zamlouvalo. Prostě jsem ti oznámil, že to tak udělám. Kolik bylo vlastně ztrát na naší straně?“
„Tři. Ztratili jsme tři schopný kouzelníky.“
„Těch je mi líto,“ oznámil Harry, „Ale vzhledem k dost velký přesile to není nejhorší.“
„To máš pravdu. Čekal jsem jich daleko víc. Ještě, žes mi poradil to s Frankem a Alicí.“
„To byla maličkost. Nechtěl jsem dopustit, aby Neville znovu přišel o rodinu a když jsem viděl, co Frank udělal s mým polštářem, tak mi bylo jasný, že je nemůžu nechat bojovat.“
„Bylo to od tede dost chytrý.“
„Já vím, ale to asi není pravý důvod tvojí návštěvy, co?“ odhalil jeho pravé záměry Harry.
„Není.“
„Tak rovnou k věci.“
„To, že si nás upozornil na Voldemortovy záměry, bylo klíčový. Měli jsme možnost ty nejdůležitější dokumenty poslat hned pryč.“
„A tys mi nevěřil,“ rýpnul si Harry.
„Já vím, ale nesmíš se mi divit. Kdybys mi neukázal ten tvůj sen, tak bych ti neuvěřil ani náhodou. Ale pořád mi vrtá hlavou, jak na to přišli. Severa jsem tam nikde neviděl, aby snad on je pozval k nám. Tohle je mi záhadou.“
„To není náš největší problém,“ konstatoval Harry klidně.
„Ne? A co tedy?“
„Voldy ví o knihovně.“
„Cože? Jak ses to dozvěděl?“
„To byl pravý účel toho, proč přišli na Ústředí. Oni nechtěli naše záznamy nebo něco podobného. Když jsem hledal Rona s Hermionou, tak Lestrangeová po mě chtěla, abych jí řekl, kde je, jinak by je mučila.“
„A řekl si jí to?“
„Nemohl jsem. I když to odnesla Hermiona dvěma Cruciaty, tak jsem jí to prostě říct nemohl. Protože pokud by se to dostalo do ruky Voldemortovi, tak by to bylo ještě horší než je.“
„Ale mám pro tebe ještě dobrou zprávu,“ oznámil Remus.
„Dobrou zprávu? Ty ještě existují?“
„Jo a je jich docela dost.“
„No tak sem s ní.“
„Začali jsme s opravami tvého domu v Godricově dole…“
„To je skvělý a kdy bude zase jako za starých časů?“
„Někdy okolo Vánoc.“
„Tak pozdě? Já měl za to, že stačí jenom pár kouzel a všechno je tak jak má být?“ hádal se Harry.
„Taky že stačí, ale kde vezmeš materiál a nezapomínej, že to musí být neviditelný jak pro mudly, tak pro Smrtijedy, kteří se tam pořád motají.“
„Počkej. Já myslel, že už je ten dům nezajímá. Vždyť takhle je tam už šestnáct let. Měli dost času si z toho vzít všechno, co potřebovali.“
„Času měli dost, ale teď se tam motají znovu. Je mi záhadou proč, ale asi myslí, že se tam budeš chtít objevit. Nemáš to doufám v plánu,“ ujistil se Lupin.
„Po pravdě jsem se chtěl jít podívat na hrob našich, ale jak tak koukám, tak to nechám na pozdější dobu.“
„To bych ti taky doporučoval.“
„Když myslíš.“
„Ale tohle není jediná dobrá zpráva, kterou pro tebe mám.“
„Tak mě nenapínej.“
„Rodiče měli ten dům pojištěný na pěknou sumičku peněz…“
„A z toho vyplívá co?“ dožadoval se rychlé odpovědi Harry.
„Že tvého jmění se to ani nedotkne. Ne úplně, ale skoro vůbec.“
„Tak to je skvělý. A jak se rozhodla Rada s tím, že by se ke mně přestěhoval Řád?“
„Ještě se o tom nedebatovalo,“ vysvětlil Remus.
„A kde je sídlo teď?“
„Tady.“
„Cože?“ vykulil na něj mladík oči.
„Tady. Ron ti neříkal, že jsme to tu nějak předělávali?“ zajímal se Lupin.
„Trochu se o tom zmínil, ale nic konkrétního. Nezapomněl si doufám na knihovnu?“
„Za co mě máš? Myslíš, že bych mohl zapomenout na něco tak důležitého?“
„Stát se může všechno. Tak kam jste ji schovali? A neříkej mi, že taky sem?“
„Je v patře, kde máš pokoj. Za obrazem jednoho z Weasleyovic předků. Netuším ani jak se jmenuje. Bylo to jediný místo, kde by to nerušilo stavbu.“
„Nerušilo stavbu?“
„Harry, tenhle barák je v žalostným stavu a ty to víš,“ upozornil ho Remus, „Když jsme sem přemísťovali jak sídlo, tak knihovnu, museli jsme být sakra opatrný, abychom tím nenarušili statiku.“
„Chápu. Myslel jsem, že bych je pozval k sobě. Teda, aby tam bydleli,“ vypustil Harry jednu svojí myšlenku.
„To by bylo skvělý, ale půjde to dost těžko,“ zamyslel se Lupin, „Weasleyovic jsou dost hrdý na to, že tu bydlí, a kdyby si jim řekl, aby se odstěhovali, tak by z toho nebyli moc nadšený.“
„Budu to muset holt nějak zkusit,“ připustil Harry.
„Každopádně na to máš dost času. Měl bys zvolit správnou strategii,“ doporučil mu Remus.
„Tak to by mě nenapadlo,“ utrousil ironicky Harry.
„Já vím. Proto jsem ti to doporučil,“ zasmál se Lupin a zvedal se ze židle, „To je tak asi všechno, co jsem ti potřeboval. Jestli mě teď omluvíš, musím s Tonks něco zařídit.“
„Jasně. Klidně si jděte něco zařizovat.“
„Hele nejsi tak trochu drzý mladej?“
„Já? Vůbec. Ani nevím, co to slovo znamená.“
„Tak to máš štěstí,“ usmál se na něj Remus a štrádoval si to ke dveřím, „Tak já jdu něco zařídit.“
„Počkej ještě,“ zastavil ho mladý Potter, „Chtěl bych se tě na něco zeptat.“
„Je to důležitý?“
„Dost.“
„Tak dělej. Nechci přijít pozdě.“
„Netušíš, proč se mi někdy stává, že najednou nevím, co dělám?“
„Jak to myslíš?“
„Prostě, že něco dělám a najednou mám okno. A pak se zpětně dozvídám od ostatních, co se stalo. Ale nejvíc mě znepokojuje, že většinou v tom, jak bych to nazval? Řekněme třeba transu, chci udělat to, co bych normálně neudělal.“
„A co to je?“ zeptal se Lupin trošku vyděšeně.
„Většinou chci někomu ublížit nebo ho dokonce mučit.“
Chvíli bylo ticho, jak to Removi šrotovalo, ale pak utrousil jen: „Do prdele.“
„Takže víš, co to je?“
„Harry, na tohle by ti měl odpovědět Aberforth. Ne já,“ řekl rozrušeně Remus a pak velice urychleně opustil dům a přemístil se.
Na to Harry jen pokrčil rameny, zvedl se a vyšel na zahradu. Tam se svlékl do půli těla, vyčaroval si pohodlné lehátko, lehl si na něj a začal chytat bronz. Nechával si hlavou planout všechny zážitky z útoku na sídlo Řádu.
„Ehm, ehm,“ vyrušilo ho z příjemného rozjímání.
Znuděně otevřel oči a koho to nespatřil. Jeho rudovlasý kamarád se na něj rozpačitě díval a evidentně mu nebylo do zpěvu.
„Copak nám tu náš Arnold dělá?“ neodpustil si Harry jadrnou poznámku.
„Kdo?“ nechápal Ron.
„Neřeš to. Tak co chceš,“ bavil se černovlasý mladík.
„No… Ty si říkal něco o tom, jestli jsem chlap, tak se ti budu chtít postavit čelem,“ vysoukal ze sebe zrzek.
„Tak proto si tu,“ usmál se Harry, „Nemohl sis ale vybrat trošku jinou dobu? Teď jsem se začal slunit.“
„Mám tomu rozumět tak, že se mnou nechceš…“
„Nic takového jsem neřekl, jenom že si mohl přijít klidně až za hodinu. Ale když už si tu, tak to nemůžu odmítnout,“ oznámil Harry a zvedl se z lehátka, které nechal ihned zmizet.
„Tak pojď,“ vyzval ochromeného Rona a štrádoval si to doprostřed zahrady.
Postavili se asi tak na vzdálenost deseti metrů a natáhli proti sobě hůlky.
„Hej, hej. Počkejte,“ dozněl k nim dívčí hlas.
„Ježíši,“ utrousil Harry, protože ten hlas dobře poznal.
Za pár okamžiků k nim přiběhla udýchaná Hermiona: „Rone… Tohle nemusíš dělat.“
„Ale musím,“ řekl posmutněle, „A ty to víš lépe než já.“
„Nemusíš to dělat. Měl si prostě o mě strach. To by měl asi každý. Myslím, že Harry by to mohl pochopit.“
„Já tady nejsem. Řešte si svoje manželský problémy a mě do toho nezatahujte,“ vyhodil se sám z problému Harry a dál si je jenom se zájmem pozoroval.
„Hermi, Harry má v tomhle pravdu. Pokud jsem měl odvahu napadnout ho zezadu, tak určitě budu mít odvahu postavit se mu čelem.“
„Rone, nedělej to. Prosím tě.“
„Ale já to musím udělat. Klidně bych si tu stoupnul proti samotnému…“
„To neříkej.“
„Proč? Je to pravda. Udělal bych cokoliv jenom proto, abych ti ukázal, že to všechno bylo ze strachu o tebe.“
„Začneme,“ vyzval Harryho.
„Počkej,“ doběhla k Harrymu a hluboce se mu podívala do očí.
„Ty víš, jak to skončí. Tak proč to děláš?“
„Dělám to pro něj.“
„Cože?“
„Musí se naučit, že pokud na někoho silnějšího bude útočit ne zrovna z férový pozice, tak ať ho rovnou zabije. Protože pokud to neudělá, musí počítat s tímhle.“
„Tak to udělej pro mě, Harry. Jenom pro mě.“
„Tohle mi nedělej… Dobrá. Ať se rozhodne sám. Mě je to úplně jedno, ale buď si jistá, že víckrát si do tohle nenechám kecat,“ zakončil jejich šeptající debatu Harry.
„Máš štěstí, že máš takovou skvělou holku,“ pokračoval už nahlas, „Přimluvila se za tebe a já jsem jí dal svoje slovo. Neber to v žádným případě, jako že se bojím jít s tebou do souboje. Klidně tu s tebou budu bojovat, mě je to putna. Pokud ale chceš, abych na to zapomněl a tenhle zápas se neuskutečnil, tak prosím. Doufám ale, že si pořádně pamatuješ to, co jsem ti tam nahoře řekl.“
Ron se dost bázlivě podíval na Hermionu, která jako by ho prosila, ať přistoupí na to, co mu nabídl soupeř a pak na Harryho, který budil dojmem, že tam stojí čistě jenom z povinnosti, ale taky zároveň z něj čišelo jisté odhodlání a opovržení.
„Chci se s tebou utkat.“
To si na Harryho tváři vykouzlilo veliký úsměv.
„Rone, prosím tě, nedělej to.“
„Už jsem se rozhodl,“ zakončil Ron a postavil se do nějakého soubojového postavení.
„Tak budiž,“ zakončil Harry a uklonil se.
Ron ho následoval.
„Tak… Jelikož ty se cítíš jako ublížený a tudíž si mě vyzval, máš možnost začít,“ vyzval Harry a čekal jakou lahůdku si na něj vytáhne.
Ron chvíli přemýšlel a pak křikl: „Pouta na tebe.“
Harry však kouzlo zničil dřív, než k němu doletělo.
„Pořádně.“
„Impedimenta.“
Tentokrát se mu Harry elegantně vyhnul.
„Expelliarmus.“
„Ale, Rone, tohle je všechno, co umíš?“ zasmál se Harry a kouzlo v letu zničil.
„Mdloby na tebe.“
„Jestli mě chceš porazit, budeš se muset víc snažit,“ křikl Potter a kužely světla se vyhnul.
„Sakra, tak útoč,“ vyzval ho Ron.
„Ještě nebyla ta pravá chvíle?“ konstatoval Harry a očekával další „dortík“.
„Jak chceš?“ řekl Ron: „Petrificus Totalus.“
Harry si znuděně odfrkl, pohnul hůlkou a kouzlo letělo dva metry na něj.
„Reventis fartis.“
„No, ty vole, tohle jsme se učili ve druhým ročníku,“ poznamenal sarkasticky Harry a kouzlo poslal několik metrů vedle sebe.
„Tarantalegra.“
Než se projevili účinky starým známým tancováním, Harryho švihnutí hůlkou všechno zrušilo.
„Redico,“ křikl Harry a Ronovi nohy obrostly mohutné kořeny, které mu zabraňovali v pohybu.
„Impedimenta,“ proneslo Ron těžce udržujíc balanc.
Kouzlo nebylo ale vůbec přesné, a tak skončilo někde nad Harrym.
„Expilliarmus, Impedimenta, Pouta na tebe, Mdloby na tebe.“
Stejný osud ale patřil i táto dávce a ani jedno z nich netrefilo cíl.
„Myslím, že je čas to skončit,“ zakončil Harry a švihl hůlkou, čímž kořeny, které držely Rona na místě zmizely.
„Expelliarmus,“ vyslal Ron ze svého již opakovaného arzenálu.
„Fylaxis, Impedimenta, Glatus,“ řekl klidně mladý Potter.
Ronovo odzbrojovací kouzlo se od štítu odrazilo zpět a přibralo s sebou i Harryho „zákusky“.
Ron na to vůbec nereagoval, jestli neměl čas, nenalezl potřebný štít nebo byl ohromen se již nedozvíme. Jemu se to ale stalo osudným. Jeho vlastní odzbrojovací kouzlo mu vyrazilo hůlku z ruky, Harryho nejdřív vyhodilo pěkně do vzduchu a mrazivý šíp, který celou skupinku uzavíral ho dokonale zmrazil. Harry nakonec líně otevřel dlaň a do ní mu vlétla Ronova hůlka.
„Tak to bychom měli,“ otočil se na podpatku a štrádoval k místu, kde měl lehátko.
„Tohle si nemusel,“ chytila ho Hermiona za rameno.
„Co jsem nemusel?“
„Takhle ho znemožnit. To si to nemohl udělat hned?“
„Ne. Protože pokud bude zákeřný on budu i já. A to jsem to ukončil ještě rychle.“
„Tak ho aspoň prober,“ oznámila dívka.
„Jak si přeješ.“
Po Harryho švihnutí hůlkou se opravdu Ron probral. Chvíli se nevěřícně koukal kolem sebe a pak se zabodl očima do svého exsoupeře.
„Tohle mu vrať. Možná to bude ještě potřebovat,“ utnul rozhovor Harry a šel hledat nějaké pěkně slunečné místo.
Když jedno našel, vyčaroval si lehátko, pohodlně se uvelebil, zavřel oči a pokračoval tam, kde skončil, jako by se nic nedělo.